Trochu bilancování s Radkem Novotným
15.1.2019 Petr Klimpl
Radek Novotný skončil po 16 letech ve funkci šéftrenéra reprezentace. Trochu bilancování neuškodí.
Jaký je přechod z velmi intenzivní o-činnosti do "o-důchodu"?
Kupodivu bezemoční. To mě samotného překvapilo. Ale připravoval jsem se na to už od loňské zimy, takže jsem to měl solidně virtuálně naběhané.
Ale pojďme na začátek. V roce 2001 jsi byl členem bronzové štafety (spolu s Michalem Jedličkou, Michalem Horáčkem a Rudou Ropkem) na MS ve Finsku. Rok poté, ve svých 28 letech ses stal šéftrenérem české reprezentace. Jak k tomu došlo?
Pokud si dobře vzpomínám, tak tenkrát jsem vážně nechtěl dělat nic jiného než orienťák. A to ve všech jeho formách – bavilo mě závodit, pořádat, mapovat, trénovat, organizovat zájezdy. Takže když pak Kipli (Honza Kaplan) končil a přišla ta nabídka, bylo to snadné rozhodování. Skoro bych to nazval naplnění snu. Pokud by teď někdo řekl, že to bylo pošetilé, asi bych souhlasil. Ale náš sport stojí na bláznech.
Vím, že se v tobě ještě několik let pral závodník s trenérem. Dokonce ses sám v roce 2004 nominoval na závod na klasické trati na MS ve Švédsku. Jak na to vzpomínáš?
Charakter role u týmu se v průběhu let hodně dynamicky měnil. Začínal jsem v době, kdy jsem v té skupině zdaleka nebyl nejstarší, výkonnostně jsem většinu svěřenců ještě porážel a se všemi se snažil být kámoš. Končil jsem jako... no, asi nejvýstižnější je, že jedna z posledních přezdívek, které mi Šéďa přišil, zněla „Jaroslav Uhlíř“...
Västerås 2004 je i po letech bulvárně vděčná záležitost, ale je to trochu delší příběh. Šlo o to, že před prázdninami jsem jasně řekl, že kdo chce uspět na skandinávském MS, musí tomu obětovat ty prázdniny, jet na sever a tam makat. S částí týmu jsme tam to léto pak opravdu strávili a výkonnostně se posunuli, ale byli i tací, kteří to ignorovali a přijeli to zkusit až na nominačky, že by jim to za dané konstelace mohlo vyjít. V tu chvíli jsem si řekl, zadarmo ne. A jak správně říkáš, v tu dobu jsem se ještě opravdu cítil napůl jako závodník, hrající trenér. Nominačky jsem tehdy nestavěl. Middle jsem tam zaběhl stejně jako Hubmann, na longu pak, tuším, druhý za Píchalem (Michal Horáček). Výkonnost na to objektivně byla, ale na samotném MS už to pak moc nešlo, protože ten tlak vyvolaný kontroverzí toho kroku byl značný... Někdy jdu z přesvědčení proti konvencím. Tehdy mi šlo o princip, a ne abych si já osobně zaběhl MS. Takže vlastně ta motivace přece jen nebyla úplně v pořádku.
Po Vašem štafetovém bronzu z Finska v roce 2001 a stříbru Rudy Ropka ze sprintu ve Švýcarsku 2003 došlo ke generační výměně, kdy byly medaile pro naši reprezentaci poměrně dost daleko. Ale vše se změnilo v roce 2008 na MS v České reprezentaci, kde jsme byli velmi úspěšní. Jaké máš vzpomínky na toto mistrovství?
Že to byla výsledková pohádka. Ale stále to vnímám i jako takový jackpot. Už od Dánska 2006 jsme byli díky Daně (Brožkové), Bingovi (Michal Smola) a štafetám schopní atakovat medaile, ale aby se sešly hned tři... Jasně, šli jsme tomu naproti, jak týmově, tak i jednotlivci každý po své linii. Ale na druhou stranu byla i mistrovství, na která jsme se připravovali možná ještě poctivěji, a výsledný efekt nebyl tak uspokojivý. Je to sport, ta přímá úměra tam neplatí. Zato, zdá se, stále platí pravidlo, že domácí terén dodává křídla.
Následně hned další rok vybojovala Dana Brožková další zlato na MS v Maďarsku, úspěšná éra pokračovala....
Ano, Dana v té době spolehlivě „dodávala“, a na to se hezky zvykalo. Tohle zlato z middlu bylo i tak obrovským překvapením. Petter Thoresen si tenkrát hned po závodě na pre-startu někde na toice stáhnul výsledky a když nám to v autobuse cestou do arény prozradil, byl jsem na Danu intenzivně pyšnej... Na druhou stranu jsem tenkrát hodně věřil i v medaili kluků ze štafety a ačkoliv tam záchranou Martina Johanssona finišmani včetně Binga vytesali úžasný pomník lidství, trochu mi doteď vrtá v hlavě, jak by to dopadlo, kdyby se ten závod mohl doběhnout.
V roce 2011 ve Francii přidala Dana další individuální medaili a k tomu spolu s Evou Juřeníkovou a Martinou Zvěřinovou v infarktovém závodě štafet další stříbro. Co se ti vybaví při vzpomínce na tento závod?
Hemžení spermií. Ten závod byl opravdu bláznivý. Ale jeho průběh jako by jen zhmotňoval všechno to zoufalé bloudění, které jsme si na Gran Revardu prožili i na přípravných kempech. Tak jako tak, holky si tu medaili naprosto zasloužily, kvalita tam byla - vždyť na klasice jsme tehdy měli 2., 4. a 10. ženu v cíli... A právě v souvislosti s klasikou ve Francii se mi taky vybaví jeden z mála momentů, kdy jsem mohl mít pocit, že nějaký náš trenérský akt mohl mít přímý vliv na výsledek. Danu se mi tehdy podařilo přesvědčit, aby vynechala dvoukolový městský sprint den před tou úmornou klasikou...
Asi největším emočním zážitkem pro Tebe byl štafetový závod na MS 2012 ve Švýcarsku, kde trio Tomáš Dlabaja, Jan Šedivý a Jan Procházka vybojovalo po excelentním výkonu zlatou medaili.
Ano, tam jsem ztratil hlas a taky kompletní servisní kufřík... Tam se to všechno sešlo, přičemž ale nic dopředu nenaznačovalo, že to přijde zrovna ten den. Papírově už jsme jindy byli i větší favoriti. Ale v českém terénu, byť u Ženevy, dokázali kluci zúročit naší štafetovou rutinu, vyšperkovanou Betovou vítěznou hlavou. To je asi moment, který obdivuju nejvíc – ta jeho víra ve vlastní schopnosti v přímém souboji s ikonickým Lundanesem, který den předtím suverénně opanoval klasiku. Přiznám se, že když šel Bet na průběhu arénou do čela, říkal jsem si „proboha, co to dělá?“ Prostě to bylo geniální.
Bohužel od té doby máme na MS medailový půst, byť zvláště Vojta Král či sprintová štafeta byli medailím dost blízko. Čím to je, že v poslední době neumíme udělat ten medailový krůček?
Asi tuším, co by na to odpověděl Vojta Král: jednoduše nejsme dost dobří, vždycky se najde někdo, kdo je ještě lepší. A tak to prostě je – a Vojta taky, myslím, jasně ukazuje. jak moc je potřeba do toho jít, aby ty medailové šance přišly. Rok od roku je to těžší, podmínky se vyrovnávají a medaile jsou stále jen tři... Ve sprintové štafetě bychom už asi tu medaili měli, kdyby bylo pořadí úseků jiné. Ten závod je sice štafetový, ale rozhoduje ho už tradičně individuální kvalita na posledním úseku. Věřím, že třeba Terka Janošíková by to brzy mohla zlomit... Na druhou stranu – medaile z MS se teď sice nedaří, ale některé ty výkony jsou úchvatné. Například výkon mužské štafety na SP v Norsku, to je přece vzhledem k povaze terénu naprosto famózní. A bylo toho v poslední době víc.
Jedna záludná otázka: Jak těžké je nominovat závodníky (na akci, do závodu, do štafety)?
Na tom asi není nic záludného. Je to mezilidsky vrcholně náročné, i kvůli tomu, že s těmi lidmi trávíte devadesát dní v roce bok po boku a musíte být schopní s nimi i po nominaci dál konstruktivně fungovat. Nominační dny pro mě tradičně byly psychicky nejvíc vyčerpávající v celém roce, to by asi potvrdila i moje žena. Snahou bylo vždy postavit na start ten momentálně úplně nejlepší tým, ať se to někomu bude líbit nebo ne. Téměř vždy jsem pak byl osočovaný z nadržování nebo z nějakého klubového klientelismu. To už k tomu, bohužel patří. Zpětně je úsměvné, že jeden rok jsem měl třeba údajně nadržovat někomu, koho pak rok poté zase bylo potřeba proti mně bránit. Tvrdím, že člověk bez zkušeností z mezinárodního orienťáku a bez osobní znalosti jednotlivých závodníků a jejich momentálního rozpoložení nedokáže tu věc vůbec posoudit a měl by se zdržet komentářů... Navíc – sport je boj a závodník musí být bojovník s přirozenou motivací. Zásadně nesouhlasím s přehnaným podlézáním závodníkům v duchu přístupu, že je „motivujeme nominací“. Ano, někdy a na některých úrovních to lze použít, např. podzimní finále SP v Čechách, ale nelze to praktikovat paušálně. Každý závodník potřebuje v kariéře momenty, které ho nakopnou a donutí udělat systémový skok. Podívejte se na Vojtu, Šéďu (Jan Šedivý), Dýma (Miloš Nykodým), Denisu (Kosovou), Janu (Knapovou) atd., každý si tím prošel. Trenér musí dělat taková nepopulární rozhodnutí, jinak by tým ztratil vnitřní dynamiku.
Jak se vůbec za tvou trenérskou kariéru změnil orientační běh po stránce metodické trénovanosti, ale i technické a technologické (GPS, atd.)?
Asi bych to nazval televizní érou. Tým jsem vedl poprvé na MS 2003 ve Švýcarsku, které bylo organizačně nesmírně povedené. Od té doby roste kvalita mezinárodních závodů jako produktu, se kterým se chceme nějak prezentovat, což s sebou zároveň nese řadu kompromisů, které by tehdy v roce 2003 byly zcela neakceptovatelné. Jako například technická náročnost sprintových štafet, která bývá na úrovní dvanáctek... Technický pokrok samozřejmě ovlivnil i orienťák. Díky GPS trackingu máme fantastickou možnost optimalizovat své závodní chování, což společně s neomezeným šířením know-how prostřednictvím internetu přispívá k celkové větší vyrovnanosti světové špičky. Díky masové digitalizaci kartografie a finanční dostupnosti kvalitních laserových tiskáren bylo možné značně zvýšit kvalitu mapové přípravy – a věřím, že na tomto poli jsme vždy byli ti, kteří se podíleli na utváření vývoje. Z hlediska trénovanosti došlo taky k dramatickému posunu – v poslední době jsme sice měli slušný počet závodníků, kteří jsou i běžecky na úrovni širší světové špičky, za nimi se ale otevřela velká propast, která tam na přelomu milénia ještě nebyla. Trénovanost běžných eliťáků je poměrně slabá, ale to zdaleka není jen problém orienťáku, to je cyklická záležitost.
Co říkáš postupnému nárůstu kratších disciplín na úkor klasiky?
Nárůst kratších disciplín je přirozeným vývojem a dostal orienťák do míst, kde by se běhat nemohl. Také snížil náklady na závody, protože stačí zmapovat opravdu malé prostory. Na druhou stranu vytlačení klasiky z programu SP považuji za katastrofu a nekoncepční populismus. Okolo nás roste popularita extrémního outdooru – a my, kteří jsme na takové věci založení, ji lehkovážně zapomeneme v lese. Samozřejmě vnímám, že většině se klasika „nechce běhat“ a že pro televizi to není žádné terno. Ale ta klasika je mnohem víc než jen dlouhý závod. Je to naše rodinné stříbro, náš erb... Klasice, bohužel, škodí i neschopnost uchopení a vyprofilování její podstaty, a to i na úrovni samotných orgánů IOF, které by měly udávat tón. Pokud se na patnáctce běží v nevhodném terénu jen proto, že je líbivý, a místo mnoha voleb postupu se závodník potýká s nečitelnými dohledávkami, tak to je opravdu nesmysl. Místo kvalifikovaného, konzistentního dozoru nad stavbou tratí, po kterém voláme už léta, se IOF zabývá diskuzemi o povolení měřítka 1:10.000.
Jak se díváš na rozdělení MS na lesní a sprintové disciplíny?
To je věc, na kterou se mě už léta stále někdo ptá, a přesto na to nemám žádný vyhraněný názor. Za sebe bych to spíše nechal, jak to bylo, tedy kompletní MS. Třeba jednou za dva roky, aby se zvýšila prestiž a týmy měly šanci si orazit. Uspořádat technicky bezchybné sprinty je nesmírně náročné, to by určitě mohli potvrdit i naši pořadatelé podzimního finále SP. Takže jsem celkem zvědavý, jak bude fungovat idea „vývozu“ tohoto šampionátu do zemí bez lesní tradice.
Co říkáš knock-out sprintu?
Může to být fraška a může to být i špičkový sport pro diváky. Generálka při podzimním SP se celkově povedla, i když stále je tam pár věcí k dotažení a ukotvení.
Poznal jsi celou řadu světových o-hvězd? Na koho budeš nejvíce vzpomínat z těch nejlepších?
No, bude to asi vypadat lacině a chvástavě, ale určitě to bude Thierry (Gueorgiou), se kterým jsem sice nikdy déle osobně nemluvil, ale čas od času jsme si vyměnili několik povzbudivých emailů, protože jsme byli evidentně naladění na stejnou notu v pohledu na stavbu tratí a metodiku robustní navigace. To jeho „ty seš jeden z mála, kdo mi rozumí“ tam bude furt.
Těch lidí je samozřejmě hodně, času na závodech jsme za ta léta strávili extrémní množství. Například Daniel Hubmann na mě vždycky tak nějak lišácky mrkne, přece jen jsme se potkávali celé to moje funkční období a víme o sobě, byť jsme se nějak víc bavili většinou jen na banketech.
Když o tom ale přemýšlím, suverénně nejvíc budu určitě vzpomínat na ty naše české hvězdy. Málo platné, strávili jsme spolu část života a opravdu se známe, nejsme jen známí. O to příjemnější, že se jednalo o inspirativní a zapálené lidi.
Byl jsi u řady úspěchů Dany Šafka Brožkové. Jak vzpomínáš na tuto naši zdaleka nejúspěšnější závodnici?
Dana je naprosto výjimečná osobnost, která dokázala velmi efektivně jít za svým cílem a skloubit spoustu věcí, podobně jako třeba Simone Niggli. V každém novém terénu vždycky během pár tréninků neuvěřitelně vyrostla... Jako dvě palice jsme na sebe občas naráželi a osobně bych si nikdy nenárokoval významný podíl na jejích výkonech, vnímám to tak, že já i tým jsme byli jen jedním z mnoha střípků jejího úspěšného mixu, který měla značně pod kontrolou.
Řada lidí si říká: ten se má, ten je na všech světových závodech. Ono to, zase takové štěstí není, zvláště pokud doprovázíš závodníky na start, tak ze závodu toho moc nemáš. Popsal bys nám jeden dva dny na MS, co má šéftrenér vše na starost?
Závody jsem upřímně neměl moc rád, mnohem radši jsem jezdil na kempy, i když tam ten zápřah byl až nelidský. Na závodech je nejtěžším momentem to, že je člověk na nohou od brzkého rána do pozdního večera, ale většinu času nic moc kloudného nedělá – zajišťujeme logistiku, jsme na startu, jsme v cíli, jezdíme na schůze, vedeme týmové porady. Úkolů není zase tak moc, ale dá se toho hodně pokazit. Přitom jste samozřejmě celou dobu v jakémsi vnitřním napětí, přece jen se jedná o vyvrcholení té práce. A jak už to bývá, těch úspěchů je mnohem méně než těch zapomenutelných výsledků. Ze závodů jsem opravdu nemíval vůbec nic, až posledních pár letech místo mě začal na starty jezdit Kačor (Jaroslav Kačmarčík) a já si mohl, podobně jako někteří jiní kolegové, závody prožít v aréně a být tak i mnohem víc v obraze.
Přišel jsi do styku s celou řadou trenérů. Měl jsi nějaký trenérský vzor, než jsi začal trénovat? Přebíral jsi nějaké poznatky od zahraničních trenérů?
V rané fázi mě hodně ovlivnil Thomas Bührer, se kterým jsem strávil poměrně hodně času diskuzemi nad trenérskou problematikou. Švýcarské orienťácké prostředí nám je blízké a ty analogie jsou cenné. Thomas je navíc i lidsky úžasná osobnost – bylo od něj nesmírně velkorysé, že mi věnoval tolik času. Vzor? Ale ano, možná by se to tak i dalo nazvat.
Zajímavé byly vždycky i rozhovory s Dánem Larsem Lidströmem a vůbec všemi trenéry, kteří měli nějaký osobitý pohled. Z toho pohledu byly neocenitelné ty dva trenérské semináře v Rakousku, kde jsme se sešli mimo závody a porovnali nejen metodiku a podmínky, ale i takové ty zákulisní záležitosti. On se přece jen díky sociálním sítím prezentuje téměř výhradně pohled závodníků, ale bývá hodně zajímavé slyšet, s jak přízemními problémy se potýkají i ty nejhvězdnější týmy. V poslední době mi byl z toho pohledu hodně blízký třeba i Kenneth Buch od Norů. Lidsky jsme si vždycky perfektně sedli s Finy, oni mají podobný styl humoru.
Ale zase bych rád vypíchnul i rozhovory se všemi těmi fajn členy našeho realizačního týmu, kteří se za ta léta kolem mě vystřídali. Na setkání s nimi jsem se vždycky těšil, to byl pevný plovák. A možná se to moc neví, ale většinu své doby u týmu jsem zásadní věci konzultoval i se svým předchůdcem Kiplim, jehož nepodbízivé názory mě často pomohly korigovat přístup. Dík vám všem!
Jak se změnily podmínky za těch 16 let finanční a materiální podmínky naší reprezentace?
Radikálně. Tehdy jsme spávali i na MS třeba v táborových chatkách, při SP i na matracích, jezdili jsme i úmorně dlouhé vzdálenosti před závody autem, všude jsme si vařili, často z potravin dovezených z domova. A já bral několik prvních let jen kapesné, i když jsem do toho byl totálně položený a prakticky jsem nedělal vůbec nic jiného. To se všechno postupně zvedalo až do té dnešní podoby, kdy realizační tým je jakž takž zaplacený, závodníci pobírají částečnou mzdu a akce reprezentace se odehrávají ve velmi důstojných podmínkách. Je velkým závazkem pro všechny snažit se vždy těch podmínek maximálně využít.
Vedle trénování jsi občas komentoval přenosy z orienťáků v České televizi. Jak hodnotíš spolupráci českého OB s Českou televizí?
Tak to je jedna z oblastí, kde jsme opravdu na čele. Jak co do četnosti OB v televizi, tak i z pohledu kvality produktu, který vzniká. Protože třeba ve Švýcarsku se ty přenosy dělají také, ale dramaturgicky a střihově jsou tak slabé, že to nikoho podle mě oslovit nemůže. V našich přenosech bývá patrná naše kreativita.
Tvá činnost byla velmi pestrá i v dalších oblastech. Byl jsi hodně činný v metodické oblasti, psal jsi celou řadu metodických článků, ale i reportáží do časopisu Orientační běh. Těch hodnocení a vzpomínek by mohlo být ještě daleko více. Tak alespoň ještě oblast. Za éry Tvého trénování byla v České republice řada významných o-akcí, MS v Olomouci, ME v Jeseníků, závody série Světového poháru v Brně, Liberci či Praze. K tomu dvě otázky: Jak se dívali světoví závodníci a trenéři na závody v České republice? A byl start v domácích terénech a před domácími fanoušky pro českou reprezentací velkou motivací?
To jsou takové otázky, které možná předjímají pozitivní odpověď. V případě té extra motivace našich závodníků na domácích závodech to opravdu platí. A není to ani tak o tom, že by se na to připravovalo víc lidí. Ten širší kádr ty nezapomenutelné výsledky nedělá. Spíše si myslím, že i ty naše nejlepší závodníky ta vidina domácího startu vytrhne z takové té rutiny a donutí je dát tomu ještě něco navíc. Nakonec je to vždycky o hlavě.
V případě toho pořádání bych trochu brzdil tu často uměle vytvářenou euforii a plácání se po ramenou jací to jsme skvělí pořadatelé. Rozhodně platí, že jsme považováni za kvalitní pořadatele a předpokládá se, že na našich závodech žádné zásadní problémy nebudou. Jsme také schopní zavádět nové věci a je nám z toho pohledu dávána důvěra. Nicméně z pohledu zúčastněných týmů je vždycky lakmusovým papírkem organizace obsah bulletinu, počet otázek na schůzi vedoucích týmů a způsob a styl jejich vypořádání. A tam jsme občas měli až překvapivě velké rezervy.
MS v lesních disciplínách bude v roce 2021 v České republice. Těšíš se?
Bude to určitě fajn, ale aktuálně se těším na spoustu úplně jiných a mnohem prozaičtějších věcí, které pro mě byly doteď komplikovaně dostupné.
Na podzim 2018 jsem Tě začal vídat na řadě oblastních závodů ve východních Čechách. Vím, že vedeš skupinu malých dětí. Jak Tě to uspokojuje?
Ano, to je přesně ono. Zajet si na oblasťák, potkat staré známé, těšit se do lesa, pomáhat dětem dělat ty první nestabilní krůčky. Mám to teď tak, že s těma menšíma obejdu HDRka a naplňuje mě to, sám ani běžet nemusím. A s tou naší dětskou skupinou to zatím není tak horké, vedou je strašně fajn lidi a mě těší s nima sem tam být a občas jim třeba poradit.
A co budeš dělat dál jako svou profesi?
Aktuálně jsem takový projektový manažer junior. Je to v rámci skupiny našich známých z orienťáku a architektury, se kterými je pro mě hodně naplňující se potkávat a pomáhat jim. Zároveň bych nerad úplně přetrhnul své pouto ke světovému orienťáku a zapomněl jazyky, tak snad sem tam zorganizuju na Dokesku i nějaký ten skalní kemp pro kamarády z ciziny, což je veskrze radostná aktivita, kterou provozuju už deset let.
Co bys popřál českému orienťáku do dalšího období?
Co nejvíc bláznů, kteří zároveň naslouchají argumentům. A aby si z nás a té kupy nadšených dětí, které teď do orienťáku naskakují, myslivecká lobby neudělala nádivku.
Na závěr bych Ti chtěl moc poděkovat za to to, co jsi pro český orienťák udělal, a popřál Ti do dalšího osobního ale i orienťáckého života mnoho zdaru.
Díky. Taky chci poděkovat, že jste si mě tenkrát vybrali a že jsem se mohl stát tím prvním, který se tak krásnou prací mohl živit. Stále si cením té důvěry.
