Síň slávy: Petr Kozák

8.12.2021 Petr Klimpl Převzato z ČSOS

Síň slávy: Petr Kozák

Při vyhlášení Ankety o nejlepšího orientačního běžce roku 2021 byl do Síně slávy českého orienťáku uveden Petr Kozák.

Je srpen 1991 a na dostihovém závodišti v Karlových Varech panuje bouřlivá atmosféra, Do cíle se řítí první dvojice mužů, jsou to dva Češi, Josef Hubáček a Petr Kozák. Petr Kozák protíná cílovou čáru v čase 29 minut a 20 sekund, Pepíno Hubáček je o 2 minuty pomalejší. Petr Kozák usedá do pomyslného křesla pro průběžně vedoucího závodníka. Do cíle dobíhají další a další borci, Petrův čas těsně atakují nejlepší Švédi, Olsson a Johansson, ale nikdo se už před něj nedokáže dostat.

Malý zázrak se stal skutečností, vždyť nominace Petra proběhla na poslední chvíli a jak sám uvádí ve vzpomínce na toto mistrovství: „Do centra šampionátu jsem dorazil úplně mimo výpravu sám vlakem, šel jsem vystát frontu na prezentaci doprovodného závodu a tam jsem se ptal, kde bydlí reprezentace.

Jak se dá dospět k takovému úspěchu? Petr skromně, tak jak je jeho zvykem, hodnotí svou kariéru: „Začínal jsem s podporou svých rodičů v turistickém oddílu Sokol Lhotka (nyní Tempo Praha) v Praze 4 a zde jsem také běžel svůj první orientační závod v lesíku za sídlištěm. Postupně jsme spolu s partou kamarádů z oddílu začali objíždět i další závody, začaly přicházet první úspěchy a orienťák se stal mým sportem… a vlastně i životem. Pod vedením Milana Ševčíka jsem se dostal do dorosteneckého a juniorského výběru, a když se mi v roce 1986 podařilo vyhrát MČSR (to byl určitě jeden z milníků kariéry), uvěřil jsem, že se mohu prosadit i mezi dospělými. V průběhu mého OB života mi samozřejmě pomohla a ukazovala cestu spousta skvělých lidí a nejde je všechny jmenovat, ale zmíním alespoň Ďuňďu Zuzánka. Po účasti na domácím šampionátu, kde jsem kromě titulu na krátké trati běžel ještě nádhernou klasiku na Rabštejně (27. místo), jsem byl nominován ještě na MS 1993 v USA (West Point). Z tehdejšího závodu na klasické trati v národním parku mám asi nejkrásnější OB zážitek a to, že jsem doběhl na velmi dobrém 16. místě, mě nakoplo i do závodu štafet. Běžel jsem celý první úsek ve vedoucí skupině a předal na 4. místě těsně za prvními.

Petr se dostal s orienťákem i k protinožcům, rád vzpomíná na 3. místo v závodě Světového poháru štafet v Austrálii (Ballarat) a na předcházející týdenní soustředění na Novém Zélandu. Tamní lesy nejen že se moc nepodobaly těm českým, ale vlastně ani sobě navzájem, každý trénink byl úplně jiný.

Po ukončení reprezentační kariéry se Petr věnuje orienťáku stále dál, a ač věkem již zasloužilý veterán, ještě donedávna zle zatápěl elitním závodníkům a velmi často na mistrovských závodech vybojoval účast v A finále hlavní kategorie. Bohužel ho velmi často limitovaly a limitují zdravotní problémy s koleny.

Stal se i velmi úspěšným trenérem, a to nejen ve svém současném domovském klubu OK Kamenice a v SCM Pražské oblasti, ale i na reprezentační úrovni. V roce 2013 se jako asistent trenéra Honzy Potštejnského podílel na štafetovém zlatém double našich juniorů na JWOC v Hradci Králové.

Na otázku, jak tráví svůj volný čas, odpovídá: „Kde jinde než v přírodě, stačí mi batoh a trek někde v horách, ale i v českém lese je krásně. Občas vyrazím na ferraty nebo na vodu a vždycky jsem měl touhu si zaběhnout horský maraton, což se mi nakonec v roce 2017 podařilo dokonce dvakrát.“

V klubu OK Kamenice v současnosti trénuje skupiny mládeže.

Převzato z O-knihy 2021 (autor Matěj Burda).


« zpět